Autor: miklaskapeta

About miklaskapeta

Ahoj, jmenuju se Petra. Jsem trochu cynická. Nedávno jsem se dobrovolně vykašlala na studium vejšky. Takovýhle rozhodnutí přirozeně následuje nástup do pracovního procesu. Musim říct, že jsem nic suprkalifradželistyexpialidózního nečekala, ale že s tim přijde až taková hromada stresu a výzev, to jsem přirozeně netušila. Nadruhou stranu takový věci přijdou dřív nebo později stejně, takže jsem ráda, že si to alespoň odkroutim už teď a naučim se, jak ten svůj mladej, čerstvě dospělej život navigovat. Zatim je to hodně srandy, ale spíš úplně ne. Jinak mám ráda hudbu, ráda tancuju, objevuju nový věci, cestuju a povídám si se svýma babičkama. Jsou to totiž naprosto skvělý ženy. Jednou bych se chtěla živit něčim, co má smysl a co dělám ráda. Sakra doufám, že se mi to povede. Tolik myslim, že zatim ke mně úplně stačí. Petra

Proč dělat dobré skutky

Jednou jsem při své pravidelné víkendové procházce přemýšlela, jestli dělám dobré skutky. Ano dělám, ale nevím, jestli dostatečně. Asi ne, když o tom pochybuji:-)

A to bych nebyla já, abych se do něčeho nezakousla pořádně.

J6088729-dobry-skuteká vím, já vím. Dobré skutky bychom měli dělat automaticky, sensitivně, každý den, bez ohledu na počasí. Jenže ne vždycky to prostě jde. Takže co jsem (ne)udělala. Šla jsem a koupila si krásný bloček a nové pero. Do bločku jsem se rozhodla si zapisovat ty dobré skutky. Jak už jsem psala, mělo by to být automaticky, ale proč si to nepřipomínat a trochu si nepomoct, že? Třeba si ten blok otevřu za pár let a budu s úsměvem na rtech vzpomínat, jak jsem pomohla nějaké paní s těžkou taškou.

Kolikrát totiž jdu po ulici, nebo nakupuju, a kolem sebe vidím lidi, kteří očividně potřebují pomoct, ale kolemjdoucí je přehlížejí, přecházejí,… Třeba právě paní s těžkou taškou, slepec přecházející přes silnici, pán, kterému chybí dvě koruny u pokladny…

Jsou to maličkosti, ale maličkosti tvoří celek, jak jistě víme. A jak jinak udělat tenhle svět krásnější, než tak, že na sebe budeme milí a budeme si pomáhat? Takže až příště půjdete a uvidíte, že můžete někde přiložit ruku k dílu, udělejte to. Uděláte tím radost nejen sobě, ale i dotyčnému.

 

O blogování

Drahé čtenářky a čtenáři,

je to legrace. Už si tu bloguji pár měsíců, ale teprve teď přemýšlím nad tím, proč vlastně. Blogování je dnes trendem. Spisovatelé, pisálkové a milci skládání písmenek vedle sebe se vyrojili v takové míře, že si učitelé a učitelky českého jazyka musí výskat. Nebo se divit, odkud se tahle láska k psaní bere, když ve třídě musí žáky nutit.

Už mám dlouho po povinné školní docházce a nejsem si jistá, jak dnes výuka probíhá. Projíždění internetu mi ale ukázalo, kolik mladých lidí dnes zveřejňuje své světonázory, oblíbená jídla, knihy a módu. Občas je to úsměvné, občas zamýšlení hodné, občas duchaprázdné. Ale všichni píšou.

Nebo alespoň fotí. Ve světě, kde proběhlo nemálo kauz zneužití autorských práv, je legrace, kolik z nás se rádo vyvěšuje na Internet!

1812290

Blogger hledající inspiraci nebo vlastním očím nevěřící čtenář?

Je blogování dobrá nebo špatná věc?
Odpověď je ANO.

Nu, ano. Na to se zkrátka nedá odpovědět. Blogovat může znamenat pro bloggera si tohle:

  • vypsat se z vlastních chmur,
  • potvrdit svou existenci v realitě reálné i virtuální,
  • naučit se něco o sobě,
  • nutit se k sebevzdělávání a zájmu o dění okolo sebe (je přeci mít o čem psát!),
  • stát se amatérským sociologem a nemít strach předložit svůj světonázor neznámému publiku,
  • pokusit se vydělávat online,
  • dělat si reklamu,
  • žít naplno (je přeci mít o čem psát!),
  • a co dál?

Řekni mi, internetový tuláku a tulačko, proč bloguješ či nebloguješ?

Umění pozdravit

Dobrý den, dobré ráno, dobrý večer, jak se máte?

Je to jen pár slov, ale dělá nám to dobře. Pozdravit a být pozdraveni, dostat tohle drobné přání dobrého zdraví. Buď zdráv! Nu, to už se dnes příliš neslyší, ale jde stále o totéž. Vidím Tě, akceptuji tvou existenci, těší mě Tě vidět, mluvit s tebou a zdravím Tě. Přeji Ti jen dobré. O tom to je. Umět pozdravit. Je to to nejjednodušší potěšení, které můžeme druhému dopřát.

Zdvořilá nevšímavost

Ano, v sociologii mluvíme o zdvořilé nevšímavosti. Je to logické. Na jednom místě nás žije tolik, že chtít pozdravit každého kolemjdoucího vás automaticky zařadí mezi chorobomyslné. Ale ignorovat jako pravidlo je nebezpečné!

Chuť pozdravit

Těší mě taková hra. Rozhodnu se ráno nasadit na tvář úsměv a držet ho tam po celý den. Malý úsměv. Úsměv vyjadřující pohodu a spokojenost. A ten úsměv rozdávám lidem, cizím lidem, kolemjdoucím. A někdy je nakazím a oni pak ten úsměv pošlou dál. Úsměv je ten nejzákladnější pozdrav, plný čiré lidskosti. Jsem tu a ty také!

A někdy ústa zformulují slova a druhý odvětí. Čirá výměna dobré energie. Těší mě to! Nemít strach z druhých je základ.

Objetí

Možná jste slyšeli o téhle iniciativě. Lidé, kteří se procházejí po ulicích velkoměst a objímají neznámé. To už je pro mne velké sousto. Ale už fakt, že takové iniciativy existují, prokazuje, že je nám třeba lidské blízkosti i v naprosté anonymitě velkoměst.

Nabídka

Usmívejme se na sebe. A pozdravme energeticky a z plného srdce každého, s kým přijdeme do kontaktu. Každý den tak můžeme udělat něco dobrého pro sebe i pro svět!

A vy, co si myslíte? Jsem kompletně mimo mísu? Už jste se někdy „nakazili“ úsměvem někoho cizího na ulici vašeho města?

Jak televize jela

Jo, je to tak. Dřív jsem nechápala ty lidi, kteří doma nemají televizi. Co proboha celé dny dělají? Jak se zabaví? Opravdu jsem tomu nerozuměla. Chudáci se ubírají o takový životní dar…

To zní ale co? Teď zpětně je mi spíš líto sama sebe, jak hloupá jsem byla. Ale k takovému poznání si musí každý člověk dojít sám. A napadalo mě, že ani neví, o jaké zážitky přicházejí, když se nemůžou dívat na pořady, jako je Prostřeno a sledovat večerní seriály a pohádky a všechno to ostatní, co bavilo mě.

Teď už to vím, proč o nic nepřicházeli. Oni si nenechali mluvit televizi do života. Neměli zájem sledovat životy jiných, a aby se jim vluzovaly do bytu. Zbytečně a k ničemu. Sledujete třeba zprávy? K čemu to je? Valí se na vás tuny marastu a negativních energií. Potřebujete to? Teda měla bych se hlavně zeptat, jestli si to uvědomujete.

Uvědomujete si to?

Já jo a jsem moc ráda. Dneska už existují DVD, která se dají všude sehnat, a na nich filmy, které si v televizi rozhodně můžu nechat ujít. Občas také kouknu na web a hodně zajímavých pořadů se dá zpětně přehrávat z archivu. Nebo jsou k mání na Youtube. Počítač nebo tablet má dnes snad každý a proto televize jela. Zatím je teda jen odpojena, pečlivě zabalena a složena v chodbičce čekající na svou další cestu. Ale můžu říct, že jede – je na cestě ode mě. Děkuji ti má milá televize.

broken tv

Vedro jako v Africe

Taky snášíte vedra posledních dní špatně jako já? Ty přechody teplot z 18 na 28 stupňů tak nějak nezvládám. V práci to jde, tam máme klimošku a teplotní rozdíl skoro nepocítíme, ale i tak jsem dnes byla nějak k nepoužití. Jen jsem to nesměla nechat na sobě moc zdát, neboť se šéfem za zády by to nebylo dobré.

Zato ta cesta MHD domů, to byl masakr, plný autobus zpocených a funících lidí, vedro k nedýchání. Doma to nebylo o moc lepší. Ne, že bych tam měla zástupy, ale ten vzduch a vyvětrat se nedá, protože by okny vlezlo ještě větší teplo. Takže mi zbývalo jedno…

IMG_6802

Udělala jsem si super letní okurkovou limču a natáhla se. Hodila jsem do ní kostky ledu a bylo to fajn. Teď jak píšu tenhle příspěvek, tak dostávám chuť na pivo, ale nemám… brek. To však napravíme. Zítra je už pátek…huráááá. A tak si vyrazíme na jedno. A vlastně se mi to vedro docela líbí. Protože se sejdeme a bude veselo! 🙂

Jak se v létě ochlazujete vy a čím? A jaké pivo vám šmakuje nejvíc?

Zase jednou den jako vymalovaný

Můj život není jen o stěžování si a vytahování negativního. Ale nějak mi to jde jednodušeji, než být neustále pozitivně naladěna a usmívat se na ostatní a raději budu říkat, co si myslím, než se přetvařovat a dělat že je všechno oukej a jak moc jsem v pohodě. Vždyť přece nejsem. Ale teď jo! 🙂

Dnes jsem zažila den s velkým D. A musím sem o tom napsat. Po dlouhé době zase něco velmi pozitivního. Začalo to hned ráno, když jsem vstala. Volala mi kamarádka, že mě vyzvedne a vyrazíme ven. Chtěla jsem sice odpočívat do práce, ale nakonec jsem souhlasila a začala se těšit. Vyrazily jsme nejdříve do parku, kde jsme se pokochly pohledy na během se zmítající těla ranních sportovců a dohodly, se procházka nám postačí.

images

Za chvíli jsem zjistila, že nemám telefon. Hledala jsem všude, začala jsem pomalu, ale jistě propadat panice a kde se vzala tu se vzala, před námi babička s taškou v ruce a jestli prý jsme něco neztratily. Pod nos mi strkala můj ztracený telefon. To bylo jako z pohádky. Moc jsem jí děkovala a ona se jen usmívala. Než bych si našetřila na nový, by mě šlehlo. Fakt jsem měla radost, že takoví lidé na světě jsou. Evidentně jsme si udělaly radost obě.

Pak jsme se rozhodly, že si dáme menší oběd. Bylo už dlouho a měly jsme šílený hlad. Zašly, teda MHD zajely k blízkosti centra do jedné nenápadné hospůdky. Připravují tam výborné povidlové taštičky. Ve dveřích jsme se srazily s kamarádem, kterého jsme neviděly už asi 2 roky. Víte jak to dopadlo? Pozval nás na taštičky na vínečko a moc dobře jsme se pobavili.

povidlové taštičky

No a do třetice mi zavolala babička a pozvala mě zítra na oběd. Jupíííí. Budou bramborový knedlíky. No, nemám já to nakonec fakt štěstí? 🙂

Narcisové a narcisky

Znáte je taky? Lidé zahledění do sebe, postující na facebooku jednu svou úžasnější fotku za druhou. Jednou je to ve slunečnicovém poli, pak na dovolené na pláži, v autobuse, na terase, opalující se na zahradě, řídící svoje vytuněné fáro nebo výřez ze skupinky kamarádů.

narcismus-zrcadlo_499x332

Když přijdete k nim domů, z fotek na zdech a poličkách se na vás zase zubí. Jako by nestačilo mít je vedle sebe. Zajímavé je, že si ty fotky nedají „pokazit“ nikým jiným. Všude samotní culící se a kroutící se v roztomilých pózách. V bytě žijí sami a sami se sebou celý den se zálibou kochají. Přijdete tam jednou dvakrát a potřetí už vás k nim nikdo nedostane. A musíte hledat výmluvy, protože mu či jí nechcete ublížit a na rovinu jim vpálit, že se u nich necítíte dobře.

Ale třeba byste jim tím pomohli si něco důležitého uvědomit. Třeba by se na vás rozzlobili, nic nepochopili a vyškrtli vás za trest svého seznamu přátel. Co si o takových kamarádech myslet? Možná ani za to přemýšlení nestojí.  Je mi takových lidí moc líto a zároveň mi přijdou i směšní, nepochopitelní a ubozí ve své povrchnosti, kterou oni sami nevidí.

K otevření očí ale potřebují životní lekce, buď prokouknou, nebo zůstanou slepí se svými úžasnými posty a fotkami.

Berte život pozitivně

Taky jste otrávení tím co se všude okolo děje, jak se k sobě lidé chovají, že jste si ráno rozbili zamilovaný hrneček, nejel výtah a museli jste do šestého patra šlapat pěšky? Nebo že už zase prší?

Vykašlete se na to. Berte život s úsměvem. Co z toho budete mít, když se budete mračit? Vy nic a navíc to všechno předáte svému okolí a ono vám to zase vrátí zpátky. A to si pište, budete na tom ještě hůř.

Pokud vás štve, že jsou na sebe lidé zlí, buďte vy na ně hodní. Neoplácejte oko za oko, zub za zub. Někde se přece začít musí.

Nezoufejte nad rozbitým hrnečkem, určitě už na vás někde čeká nový a snad i hezčí.  A rádi ho bude stejně.

I takový výšlap po schodech není na škodu. Uděláte něco pro své zdraví – rozpumpujete krevní oběh a protáhnete si svaly.

A že prší? Když máte půjčku od Ferratum, žádný déšť vás přece nemůže rozhodit! I příroda potřebuje napít a odmění se zelenými loukami a kobercem voňavým květin.

Pozitivně se na vše dívat je nejlepší co pro svůj život a zdraví můžete udělat.

Naučte se radovat z každé zdánlivě negativní situace, nebo se na ni alespoň snažte dívat i té druhé pozitivnější strany. Stojí to za to!

cup of love

Vysavači energií

Nevim, jestli to znáte, ale já mám kolem sebe několik lidí, kteří mě serou. Nemusí vůbec nic dělat, ani mluvit, ale už jen jejich pouhá existence ve mně vyvolává pocity, kdy bych nejraději vraždila, případně sypala jedy na krysy všude kolem sebe.

Mám jednu takovou známou, budeme jí říkat třeba Dalimila. Dalimila je stejně stará jako já, ale chytrá je tak 35636583656x víc. Aspoň si to teda myslí. Má potřebu mi neustále dávat rady do života. Přitom jsme velmi očividně každá úplně jiná. Vona Dalimila si totiž vezme klidně sukni a k tomu tenisky. No, to já bych si nevzala. Měla jsem období zdravý výživy (trvalo asi dva dny) a tak jsem se jí celá žhavá chlubila, že jsem místo chleba s vysočinou snídala ovesný vločky s ovocem a zelenej čaj. No a Dalimila mi hned udělala přednášku, že vločky musim namočit a pak převařit, aby se cosi zničilo v těch vločkách. To jen pro příklad.

energy

No a pak je tady známá číslo dvě. Budu jí říkat třeba Svatoslava. Svatoslavě je třicet, bydlí u rodičů, je tlustá a pořád se fotí v plavkách. Obličejíček má pěknej, to zas jí nechci křivdit. No a miluje snědý chlapy. Jakože araby a tak. Z toho bych blila. Jakože je hledá cíleně. A pořád mi o tom píše.

No a já jsem taková dobrá duše, řekla bych, že nemám sílu s těma holkama přerušit kontakt. A tak poslouchám to, co nechci, pořád dokola. A vysává to ze mě energii. Jakože fakt. Nějaký tipy bych potřebovala. Nebo rum.

Zvířata v nás

Animal Kingdom

Strašně často mi lidi připomínaj nějaký zvíře. Nejde ale  jenom o obličej nebo postavu, vždycky do toho i zapadá nějakym způsobem povaha. Tak třeba v práci máme teď na oddělení tal něco přes padesát lidí. Z toho zvířecí lidi jsou následující. Máme tu skvělou holku, je děsně milá, krásná a má schopnost rozeznat, co je důležitý, takže nás neštve s prokotinama. Je to jasnej lemur. Připomíná mi konkrétně dost krále Jelimána z Madagaskaru. V tom nejlepším smyslu: „Všem holkám z celýho světa. Váš král Jelimán to říká na rovinu: Miluju všechny holky, který se pořádně hejbaj. Když už se někdo hejbe, tak ať je svižný a sladký jako já. Jasan?“ 

Pak tu máme třeba chlápka, co vypadá jak rejsek. Je takovej přizrzlej, když mluví, tak tak nějak huhňo-píská a dokonce má takový tiky s vočima.. nic mu neunikne a celkem slídí. Pak tu pracuje hroch. Takovej docela velkej chlap okolo padesátky, dlouhý krepatý vlasy barvy tmavší slámy stažený dozadu do culíku, košile naplněná pivním pupíkem, ťapká tak, že se houpe ze strany na stranu, a když promluví, je to jako když se rozezní baryton.

Pak tu máme mývala severního. Oči jakoby schovaný za hustým tmavým obočím a hranatejma kovovejma brýlema, ale vykukujou pořád bystře. Účes ala Beatles, tmavý dělší vlasy hozený na patku a chůze jakoby rukama napřed. Nejdřív tak nějak vlajou beyvládně ruce a pak následuje zbytek těla.