dobrý den

Proč dělat dobré skutky

Jednou jsem při své pravidelné víkendové procházce přemýšlela, jestli dělám dobré skutky. Ano dělám, ale nevím, jestli dostatečně. Asi ne, když o tom pochybuji:-)

A to bych nebyla já, abych se do něčeho nezakousla pořádně.

J6088729-dobry-skuteká vím, já vím. Dobré skutky bychom měli dělat automaticky, sensitivně, každý den, bez ohledu na počasí. Jenže ne vždycky to prostě jde. Takže co jsem (ne)udělala. Šla jsem a koupila si krásný bloček a nové pero. Do bločku jsem se rozhodla si zapisovat ty dobré skutky. Jak už jsem psala, mělo by to být automaticky, ale proč si to nepřipomínat a trochu si nepomoct, že? Třeba si ten blok otevřu za pár let a budu s úsměvem na rtech vzpomínat, jak jsem pomohla nějaké paní s těžkou taškou.

Kolikrát totiž jdu po ulici, nebo nakupuju, a kolem sebe vidím lidi, kteří očividně potřebují pomoct, ale kolemjdoucí je přehlížejí, přecházejí,… Třeba právě paní s těžkou taškou, slepec přecházející přes silnici, pán, kterému chybí dvě koruny u pokladny…

Jsou to maličkosti, ale maličkosti tvoří celek, jak jistě víme. A jak jinak udělat tenhle svět krásnější, než tak, že na sebe budeme milí a budeme si pomáhat? Takže až příště půjdete a uvidíte, že můžete někde přiložit ruku k dílu, udělejte to. Uděláte tím radost nejen sobě, ale i dotyčnému.

 

Reklamy

Zase jednou den jako vymalovaný

Můj život není jen o stěžování si a vytahování negativního. Ale nějak mi to jde jednodušeji, než být neustále pozitivně naladěna a usmívat se na ostatní a raději budu říkat, co si myslím, než se přetvařovat a dělat že je všechno oukej a jak moc jsem v pohodě. Vždyť přece nejsem. Ale teď jo! 🙂

Dnes jsem zažila den s velkým D. A musím sem o tom napsat. Po dlouhé době zase něco velmi pozitivního. Začalo to hned ráno, když jsem vstala. Volala mi kamarádka, že mě vyzvedne a vyrazíme ven. Chtěla jsem sice odpočívat do práce, ale nakonec jsem souhlasila a začala se těšit. Vyrazily jsme nejdříve do parku, kde jsme se pokochly pohledy na během se zmítající těla ranních sportovců a dohodly, se procházka nám postačí.

images

Za chvíli jsem zjistila, že nemám telefon. Hledala jsem všude, začala jsem pomalu, ale jistě propadat panice a kde se vzala tu se vzala, před námi babička s taškou v ruce a jestli prý jsme něco neztratily. Pod nos mi strkala můj ztracený telefon. To bylo jako z pohádky. Moc jsem jí děkovala a ona se jen usmívala. Než bych si našetřila na nový, by mě šlehlo. Fakt jsem měla radost, že takoví lidé na světě jsou. Evidentně jsme si udělaly radost obě.

Pak jsme se rozhodly, že si dáme menší oběd. Bylo už dlouho a měly jsme šílený hlad. Zašly, teda MHD zajely k blízkosti centra do jedné nenápadné hospůdky. Připravují tam výborné povidlové taštičky. Ve dveřích jsme se srazily s kamarádem, kterého jsme neviděly už asi 2 roky. Víte jak to dopadlo? Pozval nás na taštičky na vínečko a moc dobře jsme se pobavili.

povidlové taštičky

No a do třetice mi zavolala babička a pozvala mě zítra na oběd. Jupíííí. Budou bramborový knedlíky. No, nemám já to nakonec fakt štěstí? 🙂